..a jestli jsme porozuměli?
Můžeme si porozumět?
„No, nemůžeme“, zazněla hned na začátku z jeviště odpověď dr. Jeronýma Klimeše, významného českého psychologa a psychoterapeuta, který 13. 2. 2012 přijal pozvání Diecézního centra pro rodinu, aby opětovně uskutečnil v Českých Budějovicích svou přednášku o komunikaci v partnerských vztazích. Ta se tentokrát konala v sále Malé scény KD Metropol. Přednáška byla doslova nabitá zajímavými praktickými postřehy a zkušenostmi načerpanými z letité klinické praxe. Její obsah lze doporučit naprosto každému, neboť přednášející vybral několik nejzávažnějších a námi stále opakovaných komunikačních chyb. Dotknul se kupříkladu rizik zdegenerované a zašifrované komunikace. Varoval před tzv. nadbytečnou komunikací, která nás vede ke zjišťování skutečností, jež dobře známe, ovšem jejich vyslovení partnerem nám v důsledku vůbec neprospěje, ba spíše naopak. Jedno ze zlatých pravidel, které během večera bylo zmíněno, bylo to, že komunikace v žádném případě nemůže vše vyřešit. Jsou totiž případy, kdy dokonce zhoršuje danou situaci. Z dalších praktických rad můžeme připomenout např. nutnost vyhýbat se větám ironicky zabarveným, dále učit se případnou výtku přeformulovat do zdvořilé prosby, vyhnout se neustálému „tahání kostlivců ze skříně“ připomínáním prohřešků a chyb dávno minulých, které vždy působí jako rány pod pás a zvětšují mezi partnery bariéry. Kromě toho dr. Klimeš kladl důraz na to, jak jsou nebezpečné záminky k „sestřelení“ partnera, kdy mi můj blízký slouží jako zástupný objekt při řešení mých osobních problémů. Zajímavá byla i pasáž, kdy analyzoval výběr jazykových prostředků při tvorbě seznamovacího inzerátu.
Přednáška byla velice poutavá a propracovaná a osobitý projev doktora Klimeše byl plný humoru nejen při přednášení, ale i při práci s živými modely na jevišti. Pan doktor umí také dobře pracovat s publikem a trefně reagovat. Za zmínku stojí situace, kdy se ptal jedné z posluchaček v první řadě, zda muž vedle ní sedící je jejím životním partnerem. Na její zápornou odpověď obratem reagoval slovy:“To je dobře“. Po skončení přednášky byl vymezen čas na dotazy a podepisování autorových knih. Nemohu si odpustit zmínění veselé příhody, která se udála, když jedna z návštěvnic omylem přinesla k podepsání knihu od zcela jiného autora, ale pan doktor briskně opáčil:“Pokud Vám to nevadí, tak já Vám ji klidně podepíšu, i když jsem ji vůbec nenapsal.“
Závěrem bych rád poděkoval manželům Poláčkovým za kvalitní výběr přednášejícího, jehož přednáška, nesoucí se v interaktivním duchu, nás bezpochyby výraznou měrou obohatila.
Vlastimil Sekyrka
(pedagog ČB)