Hlavní menu:

30.04.2020, kategorie: Ohlasy akcí

Karanténní Velikonoce

Karanténní Velikonoce

 

Letošní Velikonoce byly pro nás pro všechny úplně jiné, než všechny předchozí. Ale musím říct, že duchovně velmi hluboké. Dost možná také tím zastavením, zpomalením a zklidněním (v jistém slova smyslu), které nám karanténa dopřála. Doma jsme pochopili, že Velikonoce nám tento rok nikdo neudělá. Škola nepřipraví velikonoční jarmark, v kostele na nás nebude čekat naše místo v lavici, sousedi pro naše kluky neobarví vajíčka… Jediná možnost, jak mít Velikonoce, je udělat si je sami!

A tak jsme uspořádali jarmark na naší terase. S manželem nás nákup výrobků našich synů stál 230 Kč, ale za ty chvíle klidu, kdy kluci zalezlí v pokojíčku tajně vyráběli origami, malovali vajíčka a pletli věnce… co bychom za to nedali!!! Usmívající se Večer jsme prožili v duchu posledního Kristova večera. Připravili jsme mytí nohou a postupně jsme se prostřídali v tom, kdo komu nohy myje. Kluci nejdříve dělali hlouposti a celé to shazovali, zesměšňovali…(puberťáci), ale když si mytí nohou zažili, naprosto zjihli… Byli překvapeni, jak se neštítíme jejich špinavých nohou, jak je s láskou a přijetím omýváme… A stejně tak i já s manželem jsme si navzájem dali zažít odevzdání, otevření, přijetí. Intimita té chvíle je nepřenositelná.

K večeři byl chléb a víno, v té nejjednodušší podobě. Za normálních okolností bych s večeří „suchý chléb“ neuspěla, ale tentokrát mohli kluci ochutnat i víno, a tak ani nic nenamítali. Naopak, celý večer jim začal připomínat Vánoce – svou výjimečností, jedinečností, sílou.

Na Velký pátek jsme brzy ráno vyrazili na křížovou cestu na Dunajovické hoře, jak to děláme už roky. Tentokrát ale bez třeboňské farnosti, jen naše rodina. A opět to bylo velmi intimní, sbližující a hluboké. Některá zastavení u kapliček jsem doprovodila textem o křížové cestě, vydané pro děti, psané jednoduše a srozumitelně. Celý den jsme se pak postili, někdo z nás více, jiný méně, jak to kdo cítil. V každém případě jsme šli spát hladoví a o to více se těšili na další den. A ten byl taktéž krásný, slunečný, jako celé Velikonoce. Před polednem volá Ondra: „Dívejte! Labutě!!“ Nahrnem se k oknům a pozorujeme pětičlenné hejno labutí, jak přelétá nad polem u našeho domu. Nádhera, blankytně bílí ušlechtilí letci. V mžiku však jedna z labutí padá prudce k zemi. Let se proměnil v pád, pohled na úchvatná stvoření se obrátil v pohled na skonání. Pátá labuť vzala dráty a ty jí byly osudné. Nemůžeme však jen nečinně přihlížet, cítíme, že je potřeba něco udělat! Ondra běží do pole podívat se, jestli labuť žije. Já telefonuju do záchranné stanice. A už jede s kotoučem do pole, přikrýváme labuť dekou, přenášíme jí do kufru auta a vezeme tam, kde jí budou umět pomoci. V záchranné stanici v Třeboni je takových zraněných zvířat více a my jsme rádi, že máme komu labuť předat. Provozovatel Honza Nový si stěžuje na příjmy, strádají kvůli vládním opatřením. O labuť se postará, vypadá prý dobře a ve stanici už má dvě kamarádky. S dobrým pocitem odjíždíme domů. Nezachránili jsme sice svět, ale mozaika tisíce drobností utvoří nakonec překrásný obraz.

V podvečer jsme si udělali ohýnek, sešli se u něj, povídali si (to je mimochodem na karanténě taky moc prima – mnohem víc si povídáme, vyprávíme, vnímáme se!). Pak každý napsal na lístek něco, čeho by se chtěl zbavit, co ho na sobě mrzí, co považuje za hřích. Všechny jsme vložili do papírové krabičky a nechali jsme kluky, aby sami navrhli, co by s těmi lístečky chtějí udělat. S velkou radostí je v podstatě ihned spálili v ohni! Pak každý dostal svíčku a šli jsme kousek od našeho domu, na kopec, kde je od roku 2014 postavena kaplička v moderním duchu (z dřevěných prken, ve tvaru jehlanu, prostoupena krásou okolních polí). Kluci se trochu báli (hlavně ti mladší), přeci jen je na vsi večer docela tma. Hvězdné nebe nad námi, obzvláště teplá dubnová noc a světlo zářící svíčky uvnitř kapličky… Víc už nebylo potřeba, dělo se to samo… Zazpívali jsme, pomodlili se Otčenáš, každý si připálil svou svíčku. Se světýlky jsme pak šli zpátky domů – o strachu nemůže být ani řeč! Kluci občerstvení, nebojácní, radostní chránili své světýlko a nechávali si vosk kapat po prstech, teplácích, botách….

Netradičně proběhla nakonec i koleda. Vajíčka jsem poschovávala po zahradě a kluci si je hledali. Vedle těch slepičích jsem nachystala i vajíčka mýdlová, přišlo mi to pro letošek praktické Usmívající se

Podobných rodinných Velikonoc plných intimity, víry a síly proběhlo mnoho. Nakonec inspirace k tomu udělat si svou vlastní sobotní vigilii přišla nejdříve od kmotry našeho nejstaršího syna (také má rodinu s malými dětmi), a pak z DCR CB od Anselma Grüna. Děkuju za to! Zprvu jsem věděla, že nějak Velikonoce udělat chci, ale nevěděla jsem úplně jak. Neřídili jsme se striktně vším, co pan Grün a další navrhli, vybírali jsme si a improvizovali, zakomponovávali náměty do naší rodinné atmosféry, situace. A taky jsme si pěkně uklidili – celé Velikonoce jsme malovali dům, vymetali pavučiny, třídili věci… Abychom po Velikonocích mohli začít nový život, nanovo, s čistotou a pořádkem v sobě.


© Design, redakční systém: Webdesignum.cz 2008 - 2010