Hlavní menu:

15.12.2011, autor: Mgr. Vlastimil Sekyrka, kategorie: Ohlasy akcí

Ještě jednou: Mám tě přesto rád/ráda

Co přinesla listopadová přednáška Jiřiny Prekopové o lásce v rodině
O zájmu posluchačů svědčí naplněný sál Malé scény

Láska se může prosadit

V měsíci listopadu poctila jihočeskou metropoli svou několikadenní návštěvou uznávaná českoněmecká psycholožka paní doktorka Jiřina Prekopová. Širší veřejnost se s ní mohla setkat 14. listopadu 2011 v sálu Malé scény  Metropolu, kde paní Prekopová měla  svou přednášku s názvem "Mám tě přesto rád/ráda". Měl jsem to štěstí, že jsem patřil k těm, na které se dostal lístek, neboť zájemců bylo nespočet. Doktorku Prekopovou jsem znal z jejích knih, které s oblibou využívám i při své pedagogické práci. Proto jsem byl velice vděčný, že jsem ženu, jejíž publikace jsou překládány do pětadvaceti jazyků a která přednáší a vede kurzy po celém světě, mohl poznat osobně.

První, co na mě silně zapůsobilo, bylo to, že tato dáma před zahájením stála ve dveřích sálu, aby každého účastníka mohla osobně přivítat stisknutím ruky a představit se mu slovy: „Dobry den,  ja sem Prekopova.“ Člověk mohl již při tomto prvním setkání pocítit, že se jedná o mimořádnou a charismatickou osobnost, z které vyzařuje ryzí charakter a empatie. Pokud ji jedinec pozoruje déle, nemůže přehlédnout, že ona je ženou hluboké životní moudrosti, vzdělanosti, nesmírné pracovitosti, citu, pokory a silné víry. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že ona je rozvodněnou řekou lidskosti. Snad ji zocelila na celý zbytek života i léta těžkého pronásledování, které se týkalo rovněž jejího manžela, vězněného patnáct let v komunistických lágrech. Ona má něco, co se za léta devastace ducha a morálky v naší zemi vytratilo a po čem zároveň většina z nás v nitru duše touží. Tím mám na mysli řád, pravdivost, opravdovost a přímost. Kromě všeho výše zmíněného je dámou sršící inteligentním a milým humorem. Ve svých dvaaosmdesáti letech má neutuchající šarm a noblesu. Proto si nemohu vzpomenout, kdy jsem se naposled setkal s osobností, která by mne tak výrazně zaujala a vryla se mi tak hluboce do paměti jako ona. Návštěvníci přednášky si mohli také pochvalovat její srozumitelný jazyk, jenž kypěl krásnými slovy, milými archaismy a formulacemi, které svou originalitou nejednou pobavily celé publikum. Jeden z výrazů jistě stojí za připomenutí. Paní doktorka vysvětlovala, jak je důležité dítě položit do „hnízdečka“ (místo, kde pociťuje klid a bezpečí rodinného prostředí), ovšem to už je formulace, kdy se opravila. První verze zněla, že je dobré dítě položit do „hrobečku“. Tímto „jazykovým přesmykem“ vyvolala takové salvy smíchu, kterými nám prodloužila život možná „o několik let“. Všichni bezpochyby pochopili, že se nejedná o nebezpečnou sadistku, která by si libovala v likvidaci malých  dětí  zaživa v době tak nízké porodnosti, s kterou se potýká v podstatě celá Evropa.

Její přednáška trvala přes dvě hodiny, ale nikdo se rozhodně nenudil, neboť byla zaměřena na významná vývojová stádia našeho života, do kterých se promítají i krizové okamžiky. Dotkla se způsobů výchovy rodičů, vztahů samotných rodičů a jejich dětí - tzv. rodinných konstelací. Zamýšlela se též nad partnerskými vztahy, které je nutné stavět nejen na psychické, citové, ale i etické bázi, čili dát prostor dnes tolik opomíjenému svědomí, např. při rozhodování partnera - který se nově zamiloval - opustit či neopustit svou původní rodinu a zapříčinit nebo nezapříčinit její rozpad. Dále se zaměřila na námi prožívanou nesvobodu, která vychází z různých závislostí, jež si opakovaně pěstujeme. Také zmínila důležitost témat, z nichž jmenujme: přijmutí sám sebe i se svými negativy nebo jak vyjadřovat emoce a zejména to, jak je potřebné, aby děti viděly, že se jejich rodiče udobřují, poněvadž jim většinou zůstává v mysli obraz konfliktu, hádky a urážení se navzájem. Mimo to nás uvedla do tajů, jak působí a pomáhá člověku objetí aj. Během své přednášky pracovala na jevišti pro lepší názornost i s živými modely, které si půjčila z řad diváků. Po jejím skončení byl prostor pro dotazy publika.

Přednáška doktorky Prekopové byla zakončena bouřlivým potleskem a někteří se neostýchali tleskat i ve stoje. Vypadalo to jako při vystoupení nějakého pěveckého mistra či národního umělce v Lucerně. Proto je potěšující, když se této vzácné ženě dostává uznání také v její rodné zemi, kde zažila zároveň tolik pronásledování, bezpráví a ústrků. Na samém konci si celý sál pod jejím vedením zazpíval kánon s mírně přepracovaným textem v „prekopovskooptimistickém duchu“ působícím i psychoterapeuticky: „Bude zase, bude zase, bude zase dobře“. Když jsem pozoroval tváře diváků, tak jsem si začal uvědomovat, jak málo stačí ke změně naladění člověka, a potažmo i jeho smýšlení. Proto nesmíme opomenout vyjádřit svůj dík také organizátorům celé akce, především manželům Poláčkovým z diecézního centra pro rodinu a jejich spolupracovníkům, za přípravu a realizaci této přednášky.

Na závěr našeho vzpomínání nezbývá nic jiného než naší drahé a vzácné krajance popřát pevné zdraví a mnoho sil, aby mohla své poznatky a cenné zkušenosti nadále zúročovat ve svých poutavých knihách a přednáškách, ve kterých neustále rozdává radost, lásku a především naději, že lidskost a odpuštění mohou povstat z popela zloby, nenávisti a sobectví.

Vlastimil Sekyrka

(pedagog ČB)


© Design, redakční systém: Webdesignum.cz 2008 - 2010