Hlavní menu:

26.05.2008, autor: Pavel Poláček, jáhen, kategorie: Tématické texty

Duch sv. tvoří stále nové

úvodní zamyšlení na Svatodušním setkání rodin

Duch sv. tvoří stále nové

1.Tesalonickým 1,1-5

Pavel, Silvanus a Timoteus tesalonické církvi v Bohu Otci a v Pánu Ježíši Kristu: Milost vám a pokoj.

Stále vzdáváme díky Bohu za vás za všecky a ustavičně na vás pamatujeme ve svých modlitbách;

před Bohem a Otcem naším si připomínáme vaši činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději v našeho Pána Ježíše Krista.

Víme přece, bratři Bohem milovaní, že patříte k vyvoleným, neboť naše evangelium k vám nepřišlo pouze v slovech, ale v moci Ducha Svatého a v přesvědčivé plnosti.

1.Tesalonickým 4,1- 8

Konečně vás, bratří, prosíme a napomínáme v Pánu Ježíši, abyste vždy více prospívali v tom, co jste od nás přijali a co už také činíte: žijte tak, abyste se líbili Bohu. Vždyť víte, které příkazy jsme vám dali od Pána Ježíše. Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení, abyste se zdržovali necudnosti a každý z vás aby uměl žít se svou vlastní ženou svatě a s úctou, ne ve vášnivé chtivosti jako pohané, kteří neznají Boha. Ať nikdo nevybočuje z mezí a neklame svého bratra, protože Pán ztrestá takové jednání, jak jsme vám už dříve řekli a dosvědčili. Vždyť Bůh nás nepovolal k nečistotě, nýbrž k posvěcení. Kdo tím pohrdá, nepohrdá člověkem, nýbrž Bohem, jenž vám dává svého svatého Ducha.

Většina dopisů apoštola Pavla má dvě zřetelně oddělené části. V té první se apoštol pokouší své adresáty potěšit a povzbudit. Připomíná jim Boží lásku, pomoc a odpuštění hříchů. Dary Ducha svatého. Má radost z toho, co se v církevní obci děje dobrého. První polovinu dopisů apoštola Pavla je radost číst. Je srdečná, přátelská a plná vzájemné vděčnosti.

V druhé části již Pavel píše o tom, co od nás Bůh očekává. Není toho málo a ne všechno se čte s lehkým srdcem. Obě části dopisu však spolu úzce souvisejí a nedají se oddělit. První část dopisu čtenářům mnoho dává, druhá jim připomíná, k čemu nás to zavazuje. Apoštol chce tímto pořadím zdůraznit, jak nás Kristova láska a dar Ducha svatého mění a zasahuje do našich každodenních životů. Na prvním místě je osvobozující síla evangelia a hned za ním z toho vyplývající závazek. Boží milost nesmí vyjít naprázdno. Jejím ovocem má být lidská vděčnost a věrnost.

„Konečně vás, bratři, prosíme a napomínáme v Pánu Ježíši Kristu ... žijte tak, abyste se líbili Bohu.“ Všimněte si té formulace: „prosíme a napomínáme“. Křesťané jsou svobodní lidé, Bůh nám daroval obrovskou svobodu, ale ta nás zavazuje k odpovědnosti před Bohem. Církev nám posílá apoštoly, kteří nás mají povzbudit a posílit, pavlovským způsobem nás prosí a napomínají, aby se nikdo Pánu Bohu neztratil a nebyl jen planým posluchačem. Když křesťan od křesťana něco žádá nebo ho v něčem napomíná, pak ho o to vždycky může jen prosit! Právě tím je však jeho napomínání silné a naléhavé. Nemusíš, ale můžeš. Ne já, ale Bůh tě volá k dobrému.

Apoštolovi se v našem textu podařilo výstižně a stručně formulovat hlavní zásadu křesťanského života: Žijte tak, abyste se líbili Bohu. Ale nás možná napadne: To je sice krásná rada, ale není zaměřena proti člověku? Není důležitější, aby byl se svým životem spokojený především každý z nás? Vždyť Boží požadavky nás v mnohém svazují a omezují. Někdy může být tento pohled zkreslen lidovou zbožností.

Ale takto konfrontačně to míněno není. Pán Bůh od nás nežádá nic, co by bylo proti našemu zájmu. Právě naopak. Když se budeme líbit Bohu, poznáme, že je to pro nás nejlepší. Ani jedno Boží přikázání nemá za cíl uspokojit nějaké „Boží potřeby“. Všechna mají za cíl, aby se vedlo dobře nám lidem. Bůh chce, abychom všichni mohli být spokojení a šťastní. Proto je dobré chtít se líbit Bohu. Když se budeme snažit vyhovět jen svým potřebám, nikdy nebudeme spokojení. Když se však snažíme líbit Bohu, přináší nám to vědomí naplněného života.

Apoštol doslova říká, že máme vést posvěcený život. To je slovo, které se skoro bojíme vyslovit. Náš život přece ani zdaleka není svatý a dokonalý. Ale o mravní bezvadnost a perfektnost tu nejde. Posvěcení znamená, že je člověk spojen a svázán s Bohem a podílí se na jeho svatosti. Boží svatost se v nás může odrážet.

Ale jak takového posvěcení života a spojení s Bohem dosáhnout? Víme, že pohané se tehdy posvěcovali účastí na různých náboženských obřadech. Židé se zase posvěcovali odlišným způsobem života: nejedli nečisté pokrmy, nepracovali sedmý den, očišťovali se v rituální lázni, slavili svátky a dodržovali posty.

Křesťané však přijali jiný způsob posvěcování. Naše svatost, naše spojení s Bohem se má projevit v každodenním životě. V našem textu se to zcela konkrétně týká našeho manželství, každodenní poctivosti, otevřenosti k cizincům a pracovní morálky. To bylo v tehdejší společnosti něco naprosto neslýchaného. Všední život tehdy s náboženstvím nijak nesouvisel. Pohan si se svým tělem, ženou či s penězi mohl dělat, co chtěl. Pro Římany bylo důležité, jak žije jejich duše. Stát se z pohana křesťanem však podle apoštola neznamená jen vyměnit bohy na oltáři. Znamená to především jiný způsob života. Právě tím je křesťanství náročné a zároveň krásné. Místo, aby si křesťan svou svatost a blaženost dobýval náboženskými obřady, má být podle apoštola laskavý ke své ženě a dětem, poctivý ve svém podnikání a ochotný pomoci druhým lidem. To je jeho každodenní bohoslužba. Je to prosté. Zatímco pohan se snaží přiblížit bohu tím, že přináší nákladné oběti, zatímco farizeus horlivě plní předpisy, které často již nemají žádný praktický smysl, křesťan je posvěcován tím, že činí dobře svým bližním. To ovšem nikdy nebylo populární.

A co dnes? Bohužel i v křesťanství často převádíme naši svatost na plnění náboženských úkonů. Myslím, že mnohý by ještě dnes raději obětoval tři jalovice, jen aby se nemusel smířit se svou ženou, tchýní, nebo aby se dokonce omluvil svým dětem, že se zachoval špatně. Když totiž na jedné straně konáme mnoho zbožných úkonů a na straně druhé nežijeme to, co nám apoštol Pavel předkládá, přestává být naše křesťanství přesvědčivé nejen vůči okolí, ale hlavně vůči našim dětem.

Jenže právě proto křesťanství tak změnilo svět, když za hlavní sféru, kde se má projevit naše oddanost Bohu, prohlásilo náš soukromý život a mezilidské vztahy.

Byla to od apoštola velká odvaha, když za první oblast, kde má být vidět naše svatost vybral právě tu nejsoukromější část našeho života: manželství a intimní vztahy. Kdo z nás si pustí Pána Boha do ložnice? A přece až do této nejprivátnější sféry proniká slovo evangelia a nabádá nás, abychom i zde druhého pokládali za důležitějšího než sebe. Ani v sexuálním životě nejde o naše vlastní sebeuspokojení, ale o to projevit druhému lásku a úctu. Nejde o naše právo ani tělesnou potřebu. Vztah muže a ženy má být vzájemným obdarováváním, které se děje s citlivostí, něžností a úctou.

Jestliže komunikace stojí v čele seznamu manželských t재kostí, pak sexuální problémy jsou těsně za ní na druhém místě. Nikde jinde se disharmonie mezi manželi neprojeví tak bolestně jako v ložnici.

Dobře si všimněme toho rozdílu. Zatímco židovští zákoníci řešili, pro jakou příčinu se smí muž s ženou rozvést a kolik jí musí dávat na domácnost, zatímco pohan si od kněze do svého manželství mluvit nenechal - apoštol píše, že muž odpovídá na lásku Boží tím, že miluje svou ženu a žena svého muže ctí. Zatímco farizeus dbal pouze o to, aby neporušil zákon, ale jinak měl v domácnosti tak říkajíc volnou ruku, apoštol nás nabádá, aby se celé naše manželství líbilo Bohu.

Křesťan se tedy nechlubí tím, že neporušil přikázání. Křesťan usiluje, aby celá jeho domácnost byla posvěcena Duchem svatým, trpělivostí a odpuštěním. Křesťanovi již nestačí říci: Nikoho jsem nezabil, nikomu jsem nebyl nevěrný, nikoho jsem neokradl. Křesťan má usilovat o to, aby celý jeho život byl oslavou Boží. Aby každé jeho slovo a čin vycházel z evangelia. Místo aby apoštol stanovil hranice, které nesmíme překročit, ukazuje nám cíl, k němuž máme směřovat. Podobně postupoval i Ježíš v kázání na hoře. Už nestačí říci: Nezabiješ! Naším cílem je nehněvat se. Už nestačí říci: Nesesmilníš! Naším cílem je milovat se navzájem celý život a po nikom jiném netoužit.

To jsou ovšem cíle z lidských sil nesplnitelné. Není divu, vždyť jsou to cíle Boží! Jde tu o svatost života. Svatý však není ten, kdo nespáchal nic zlého. Svatý je ten, kdo chce být napojen na toho, kdo svatý je, a to je Bůh. Kdo věří v Ježíše Krista, už nemusí splnit žádné podmínky. Má však upřímnou snahu a touhu žít tak, aby se jeho život líbil Bohu. Cílem křesťanského manželství není jen zůstat za každou cenu věrný, ale žít se svou ženou svatě a s úctou. Ne ve vášnivé chtivosti, ale s porozuměním a láskou. Nestačí jen nemít vedlejší vztah. Bůh se nás bude ptát, zda jsme spolu žili v lásce! Kdo má krásné manželství, ať se nepovyšuje, ale děkuje Bohu. Není to jeho zásluha, ale dar Duch svatého.

Jsou však manželství, kde se stal společný život a intimní vztahy břemenem. Je to velký a bolestný problém. Stává se to ve stejné míře věřícím i nevěřícím. Rozdíl má být pouze v tom, že věřící se v této věci mohou a mají spolehnout na pomoc Ducha svatého. Jinými slovy: Jako křesťané to nemáme vzdávat.

Můžeme zaujmout dva různé postoje:

1. Vždyť jsem věřící modlím se a do kostela chodím, a tak nám to vlastně v tom manželství musí fungovat. A když to nefunguje, tak mám vydržet nebo se obětovat anebo se za to alespoň modlit. A na vztahu nepracuji.

2. Vsadím na své síly a schopnosti a snažím se pro náš vztah udělat, co se dá, třeba i za pomoci druhých. Ale ono se to někdy nebo v některé oblasti nedaří.

Ani jedna cesta není správná. Vztah musíme budovat, ale do vztahu musíme vpustit také Ducha svatého a s ním na našem vztahu spolupracovat.

Je to jako příběh o farmáři, který celý svůj život pracoval na své malé farmě. Po desetiletí obdělával kamenitou půdu, žil v chudobě a nakonec zemřel nespokojený. Po jeho smrti zdědil farmu jeho syn. Jednoho dne, když oral, našel zlatě žíhaný nugget. Nechal si ho ocenit a dozvěděl se, že je to čisté zlato. Mladý syn brzy zjistil, že farma je plná zlata. Okamžitě se stal bohatým mužem. Jeho otec však toto bohatství nikdy nevyužil, přestože bylo na jeho pozemku po celý jeho život.

Tak je to i s Duchem svatým. Mnozí z nás žijí v nevědomosti toho, co máme, nevědí o moci, která v nás přebývá. Někteří křesťané si po celý svůj život myslí, že mají Ducha svatého, ještě ho však opravdově nepřijali v plnosti a moci. Neuskutečňuje v nich dílo, k jehož vykonání byl poslán.

Nemluvím teď o projevech Ducha svatého. Někteří věřící často hledají Ducha svatého, jen když jsou v koncích a chtějí, aby se projevil. Doufají, že sestoupí a rázem odstraní jejich problémy. Ale apoštol Petr říká o Duchu svatém něco jiného. Podle něj máme v sobě poklad: „Jeho božská moc nám darovala všechno, co patří k životu a zbožnosti skrze poznání Toho, který nás povolal svou slávou a ctností.“ (2. Petr 1,3). Podle Petra nepřichází božská moc Ducha jako manifestace. Přichází nejprve „skrze poznání Toho, který nás povolal.

Přijetí Ducha svatého proto nemusí být potvrzováno nějakým emočním projevem. To, o co jde především, je přijímání Ducha svatého tichou, stále rostoucí znalostí. Přijmout ho znamená mít stále rostoucí světlo o Jeho vysvobozující moci, o Jeho nesení našich břemen.

Máme před sebou několik kroků: budete mít nyní společný čas v manželském páru a bude dobré když si spolu popovídáte na téma, která Vám k tomu dáme a pak budete mít prostor a čas prosit Ducha svatého, aby Vám dal světlo a sílu jak začít a proměňovat Váš vztah vaši rodinu. Modlete se spolu a vyjmenujte v modlitbě každou krizi, které čelíte, vložte do ní svoje břemena. A důvěřujte, že ve Vás přebývá Duch svatý..

Kdo je svým partnerským vztahem zklamán, ať nerezignuje, ale prosí Boha o pomoc, aby dokázal nahradit chybějící lásku úctou a ohleduplností. Duch svatý i zde činí zázraky a láska se může znovu rozhořet. Ale jen tehdy, když to předem nevzdáme a nehledáme si štěstí jinde. Manželství je ovšem vztah dvou lidí, proto jestliže jedna strana vzdá, ta druhá to většinou nezachrání. Manželství je dílo obou partnerů.

A tak zakončeme apoštolovými slovy: Proto vás bratři a sestry prosíme a napomínáme, v Pánu Ježíši Kristu, abyste vždy více prospívali v tom, co jste od nás přijali, a co už také činíte: žijte tak, abyste se líbili Bohu. Vždyť Boží vůle je vaše posvěcení

Pane Ježíši Kriste! Ty víš, že náš život je plný chyb a selhání. Nikdo z nás by si neodvážil říci, že vede svatý a bohulibý život. A přece se o to smíme a chceme snažit. Prosíme pomoz nám, aby Tvá láska poznamenala naše manželství, naši výchovu, naši práci, náš volný čas i naše příbuzenské vztahy. Dej, aby se Tvá trpělivost s námi projevila, když řídíme auto, hovoříme se svými podřízenými nebo spolupracovníky. Nikdy jsme nebyli a nebudeme svatí, a přece smíme mít radost, že se nám to z pomocí Ducha svatého alespoň někdy podaří. Amen


© Design, redakční systém: Webdesignum.cz 2008 - 2010