Hlavní menu:

02.05.2015, kategorie: Ohlasy akcí

Cestou.. a také s kamínky

k výletu osiřelých rodičů a sourozenců
Cestou.. a také s kamínky

Kamenná palma

Bylo to na břehu moře, kde pálilo slunce, ve větru šuměly listy palem. Nastal večer a s ním čas, který si žádal vyprávění. Všichni prosili moudrého Ramana, aby jim něco vyprávěl. Tak dobrá – svolil, sejdeme se u kamenné palmy, sedneme si tam kolem ohně.
Palmu našli snadno. Na pobřeží vedle mnoha štíhlých palem, stála jedna poněkud opodál, ale přece se dotýkala svými tmavozelenými listy sousedních stromů. Byla to velkolepě urostlá palma, neměla nic z ženské štíhlosti a křehkosti okolních stromů. Nejpozoruhodnější byla ale koruna palmy. Podívejte se dovnitř, vybídl vypravěč, uvidíte to při dalším závanu větru. A najednou to všichni uviděli. Když vítr zadul, objevilo se mezi bohatým větvovím cosi nevídaného. V srdci palmy, odkud se tlačily nové světlezelené výhonky, ležel mohutný rudý kámen, jakých leželo mnoho na pláži okolo.
Chcete vědět, jak se to stalo?, tak začal Raman své vyprávění.... Bylo to před mnoha a mnoha roky. Ještě když tato palma byla nepatrný stromeček, nebyly tu žádné domy, žádné studny, jen několik palem stálo na břehu moře. Jim i malé palmičce stačilo to, co dostaly jako výživu z písečné půdy a z vhlka nebe. Malá palma milovala hudbu moře, tichý vítr v pozdním odpoledni i studenou noc s její tmou bez stínů. A milovala měsíc a jasné noci, jejichž světlo malovalo obrysy a vrhalo do moře dlouhé pruhy, které působily nekonečně. Mladý stromek věděl, že několik metrů odtud je poušť, ale neměl ani ponětí, co to znamená být bez vody a prázdný. Byla to šťastná palmička.
Až do chvíle, kdy přišel muž.
Přišel z pouště, ztratil všechno jmění, ztratil se na dlouhé dny v poušti. Horkem a žízní téměř přišel o rozum. Jeho ruce byly plné ran, jak se snažil vyhrabat vodu z písku a vše na něm i v něm ho bolelo.  Tak stál před vodou moře před nekonečnou slanou vodou. Vrhl se do moře, ale slaná voda nemohla uhasit jeho žízeň. Pak ho popadl hněv. Mám nárok na vodu, křičel,. Chci žít, mám na to nárok. Chytil velký kámen, vztek mu dodal sílu, kterou sotva mohlo vydat samo jeho zubožené tělo. Křičel a zvedl kámen a tu uviděl malý palmový výhonek plný naděje na každý nový den.
Řval na ni: Proč žiješ? Proč máš vodu a já tu hynu. Proč jsi mladý a krásný? Proč máš všechno a já nic? Ty žít nebudeš!
Vší silou  natlačil kámen do koruny mladého stromu.  Skřípalo to a lámalo.. A ten hrozný zvuk se nesl do nekonečna pouště a moře. A pak nastalo ticho.
Muž se zřítil vedle palmy. O dva dny později ho našli honáci velbloudů a vypráví se, že byl zachráněn.
Nikdo se o malou palmu dál nestaral, byla skoro pohřbena pod tíhou velkého kamene, její mladé zelené lístky byly zlámány, zdálo se, že i kmen se co chvíli zlomí při poryvu větru.
Ale muž nemohl malou palmu zabít. Mohl ji zranit, ale zabít ji nemohl.
Strom se pokoušel setřást kámen, prosil vítr, aby mu pomohl, ale pomoc nedostal. Kámen zůstal v koruně stromu, v srdci malé palmy a nehnul se.
První zlomená větev, strom se zkroutil bolestí, ale bez souvislosti s bolestí se objevila první malá vlna síly a ta se zvětšovala, vpadla do bolesti, rostla, dělala pauzy mezi bolestí a ty pauzy byly větší a větší, až byla síla větší než bolest.
Vzdej to, řekla si malá palma, je to moc těžké, je to tvůj osud, abys umřela tak brzy. Kámen je příliš těžký. Ale byl tu ještě jiný hlas. Ten řekl – ne, nic není příliš těžké. Musíš to zkusit, musíš to udělat.
Jak to mám udělat, stojím tu sama ve své slabosti, neumím kámen odhodit sama.
Druhý hlas domlouval: Nemusíš ho odhodit. Musíš přijmout tíhu toho kamene, pak zažiješ, jak tvoje síly rostou.
A tak mladý strom přijal ve své ubohosti tíhu kamene a nemrhal své síly k tomu, aby kámen shodil. Vzal ho do středu své koruny. Ukotvil se svými kořeny v zemi, protože potřeboval pro dvojitou zátěž i dvojitou výdrž.
A tu přišel den, kdy kořeny sestoupily tak hluboko, až narazily na žilku vody, osvobozený pramen vytryskl vzhůru a udělal z tohoto místa místo radosti a hojnosti. Teď když strom našel pevný základ a našel v hloubi stálou výživu, začal růst. Vyháněl široké silné vějířovité větve, až se kolikrát mohlo člověku zdát, že kámen chrání sám strom.
Obvod palmového kmene se zvětšoval, palma, kterou lidé pojmenovali kamennou palmou, se stala nejmohutnějším stromem, který žádný jiný nepřerostl. Jeho zátěž ho vyzvala k souboji a on boj přes svou malou odvahu přijal a vyhrál. Osvobodil pramen a uhasil žízeň mnohých, a co bylo to nejdůležitější – strom svou tíhu přijal a vynesl do výše. Ještě dnes ta tíha leží v jeho srdci, ale je v jeho bytí na tom místě, kde se dá unést. Jen vnější tíha se nám zdá neunesitelná.  Když ji přijmeme, stává se kouskem nás samotných.
Všichni se zamyšleně v tichosti rozcházeli.
Jen jeden muž zůstal u ohně.
Byl jsem to já, kdo hodil na palmu kámen, cítím vinu, co mám dělat?
Pak nes tuto vinu jako ten strom, přijmi ji. A pokus se ji proměnit v lásku. Přitom nezapomeň, že láska je něco, co člověk musí činit. Nepomůže nic ji jen poznávat a vědět o tom, že ji potřebuji. Láska je život a sama roste z činu.

upraveno podle německého textu autorky Gisely Sommer


© Design, redakční systém: Webdesignum.cz 2008 - 2010